Zvířata pro mě vždycky znamenala mnohem víc než jen domácí mazlíčky. Byli to společníci, členové rodiny, bytosti, které mě vítaly u dveří, když jsem se vracel z práce, a které mi svou přítomností tišily největší smutek.

Měli jsme tři kočky. Každá z nich měla svou povahu, své zvláštnosti. Byly radostí mého života.

Jednoho dne jsem přišel domů a něco bylo jinak.

Žádné vítání, žádné měkké tlapky klapající po podlaze. Dům byl nepřirozeně tichý.

Šel jsem do kuchyně, kde stála moje žena.

— Kde jsou kočky? — zeptal jsem se.

Bez emocí odpověděla:
— Jsou pryč. Už jsem to nemohla vydržet. Všude samé chlupy, nepořádek. Zapomeň na ně.

Zamrazilo mě. Myslel jsem, že to nemyslí vážně.

Ale myslela.

Zeptal jsem se, kam je dala. Odpověděla lhostejně: — To není důležité. Jsou v pořádku.

Ten večer jsem nespal.

Druhý den ráno jsem začal hledat.

Objížděl jsem útulky, vyvěšoval plakáty, zveřejňoval příspěvky na sociálních sítích. Volal jsem na desítky telefonních čísel. Každý den jsem prohledával ulice, doufal jsem, že je někde najdu.

Týdny ubíhaly.

Moje žena na moje prosby nereagovala. Byla naprosto neústupná, odmítala mluvit o tom, co udělala.

Cítil jsem, jak mezi námi roste zeď, jak se něco uvnitř mě láme.

A pak mi jednoho dne zavolal starý kamarád.

— Myslím, že jsem je našel, řekl mi.

Popisoval místo na okraji města, kde jedna žena provozovala soukromý, neoficiální útulek.

Okamžitě jsem se tam vydal.

Když jsem přišel, ucítil jsem jejich pohledy.

Byly tam. Hubené, vystrašené, ale živé.

Když mě spatřily, rozběhly se ke mně. Jejich předení, jejich doteky, jejich radost mě rozplakaly.

Bez váhání jsem je vzal s sebou.

Ale ne zpátky do domu, kde mě čekala žena, která je vyhnala.

Ještě ten den jsem si našel malý byt.

Zabalil jsem si několik věcí, vzal své kočky a odešel.

Moje žena mě sledovala mlčky, bez jediné slzy, bez jediného slova.

A já jsem pochopil, že naše manželství bylo už dávno prázdné.

Tohle nebylo jen o kočkách.

Bylo to o lhostejnosti.

O nedostatku respektu.

O tom, že někdo může bez výčitek smazat něco, co pro druhého znamenalo celý svět.

Dnes žiji v malém, ale šťastném domově.

Moje kočky jsou se mnou. Předení jejich tlamiček večer, když spolu usínáme, mi připomíná, co je to skutečná věrnost.

Už nemám velký dům.

Ale mám něco cennějšího: klid, upřímnost a bezpodmínečnou lásku.

A někdy, nejhlubší zrady nepřicházejí od cizích lidí.

Přicházejí od těch, o kterých jsme si mysleli, že nás nikdy nezraní.