Soukromá klinika na okraji města byla tichá jako chrám. Vzduch byl nasáklý vůní dezinfekce, světla zářila chladně a personál mluvil jen šeptem. Svetlana zde pracovala jen krátce, ale už teď cítila, že to místo je jiné.

Žádné obyčejné pokoje, žádní obyčejní pacienti.

Na pokoji číslo 7 ležel Viktor Ivanov.

Miliardář, technologický vizionář, člověk, jehož jméno ještě před pár měsíci plnilo titulky novin. Pak – nehoda. Jedna deštivá noc, auto sjelo ze silnice. Žádné stopy brzdění, žádní svědci. Viktor přežil. Ale neprobudil se.

Upadl do kómatu. Bez pohybu. Bez odpovědí. Ale přístroje ukazovaly stabilní životní funkce. Legálně naživu. Lékařsky ticho.

„Jen práce“ — ale něco nehrálo
Světlana měla jako zdravotní sestra jednoduchý úkol: sledovat přístroje, čistit, měnit hygienické pomůcky.

Nikdo jiný z personálu k němu nechtěl. Ne proto, že by se báli – ale protože se smáli.

— „Představ si, že utíráš zadek chlapovi, co měl vlastní helikoptéru,“ říkali.

Světlana se neusmívala. Ne proto, že by neměla smysl pro humor. Ale protože cítila, že je tam někdo živý. Někdo, kdo vnímá.

První vzkaz
Bylo ráno. Vše probíhalo jako obvykle. Rukavice, dezinfekce, nový balíček pomůcek. Svetlana sundala starou plenu – a ztuhla.

Uvnitř bylo něco napsáno.

Inkoustem. Roztřeseným písmem, ale čitelně:

„POMOC. SLYŠÍM.“

Zírala na tu zprávu bez dechu. Okamžitě zkontrolovala kamerový záznam. Nikdo jiný do pokoje nevešel. Jen ona.

Druhý den – nový vzkaz
Zatímco jiní pili kávu, ona spěchala zpátky do pokoje 7. Vyměnila plenu.

Nový nápis.

„NEJSEM V KÓMĚ. JSOU TO LŽI.“

To už nebyla náhoda. Byla to zpráva. A přišla z nitra těla, které údajně „nefungovalo“.

Odpověď
Odvážila se k němu sklonit. Ucho u úst.

— Jestli mě slyšíš… mrkni jednou.

Nic.

— Dvakrát?

Jedno jediné, pomalé mrknutí.

Vyhazov
Do tří dnů ji vedení suspendovalo. Bez diskuse. Údajně „porušila profesionální hranice“.

Ale skutečný důvod byl jasný.

Začala pátrat. Objevila, že Ivanovova firma byla mezitím převedena pod správu lidí, kteří s ním dříve vedli spory. Ti samí teď měli přístup k jeho účtům, akciím, právům.

A Viktor? Nevěděl. Nemohl reagovat.

Proto musel zůstat v kómatu.

Poslední noc
Svetlana se vrátila v noci. Starý zaměstnanecký průkaz jí ještě fungoval. Prošla až do pokoje.

Vzala ho za ruku.

— Jestli chceš, abych mluvila za tebe… stiskni mi prsty.

Tichý, slabý stisk. Ale skutečný.

A pak zmizela
Druhý den nedorazila do práce. Telefon vypnutý. Byt opuštěný. Nikdo ji už nikdy neviděl.

Ivanov byl údajně převezen do „soukromé zahraniční kliniky“.

Fotka, která šokovala internet
Na anonymním fóru se objevila fotografie.

Zdravotnická plena. Otevřená.

A uvnitř:
„NEJSEM V KÓMĚ. JSEM ZAVŘENÝ.“

Proč se tento příběh šíří
Protože se dotýká hluboké lidské hrůzy – být při vědomí, ale bez hlasu. Mít myšlenky, ale žádný způsob, jak je sdělit. Být pohřben zaživa v tichu vlastního těla.

A protože existují lidé jako Svetlana.
Lidé, kteří vidí pravdu. I když za to zmizí.

Chceš z tohoto příběhu udělat scénář, podcast nebo seriálovou novelu? Napiš, vytvořím pro tebe přesnou verzi, jakou potřebuješ.