Rozhodnutí adoptovat dítě nebylo náhlé. Byla to cesta dlouhých úvah, pokusů o vlastní rodinu, bolestných zklamání a nakonec i pochopení, že láska je dar, který si zaslouží být předán, ať už genetická pouta existují, nebo ne.

Když jsme ji poprvé uviděli v dětském domově, věděla jsem to okamžitě. Byla drobná, tichá, s očima, které jako by nesly váhu celého světa. Nestála v popředí, nevyhledávala kontakt. Pozorovala nás, v její tváři nebylo ani očekávání, ani naděje — jen opatrnost.

Po dlouhých měsících vyřizování jsme ji konečně přivezli domů.

První dny byly těžké. Byla nedůvěřivá, stáhla se před každým pokusem o pohlazení. Na hlasité zvuky reagovala stažením. Její řeč byla omezená na krátké odpovědi, a v očích měla stín strachu.

My jsme nespěchali. Učili jsme se jí naslouchat bez slov. Učili jsme ji vnímat, že láska nemusí bolet.

Pak, jednoho večera, přinesla ticho, které mi dodnes zní v uších.

Seděla jsem u její postýlky a četla jí pohádku, když přišla blíž, chytla mě za ruku a tiše řekla: — Maminko, nevěř tatínkovi.

Zůstala jsem sedět jako zkamenělá.

Její hlas byl klidný, bez emocí. Jako by říkala něco samozřejmého, co je potřeba vědět, aby člověk přežil.

Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se: — Proč, srdíčko?

Sklonila hlavu a zašeptala: — Protože lže.

Nepokračovala. Uložila se pod deku a za chvíli usnula, zatímco já seděla v jejím pokoji, zmítaná strachem a nejistotou.

Tu noc jsem nespala.

Znala jsem svého muže léta. Byl to člověk, kterému jsem věřila celým svým srdcem. Miloval mě, miloval naši novou dceru. Nikdy mi nedal důvod pochybovat. A přece se ty tiché slova na mě lepily jako stín.

Dlouhé dny jsem pozorovala.

Nic neobvyklého. Hrál si s ní, četl jí, smál se s ní. A přesto jsem v jejích očích občas viděla něco, co mě bolelo — vzdálenost, uzavřenost, strach, který nesouvisel s tím, co právě prožívala.

Až jednoho odpoledne, když jsme kreslily obrázky, zvedla ke mně oči a zeptala se: — Ty mě taky necháš?

A v tu chvíli jsem pochopila.

Nebyla to obava z mého muže. Nebyla to nedůvěra k němu jako k osobě. Byl to strach z opuštění, zakořeněný hluboko v jejím malém srdci.

Ve světě, odkud přišla, «tatínek» byl ten, kdo sliboval a potom zmizel. «Tatínek» byl synonymem pro prázdné sliby, pro bolestná loučení.

Její slova nebyla obvinění. Byla to obrana. Výstraha.

Od toho dne jsme přestali něco slibovat. Každé naše slovo jsme měnili v činy. Každý den jsme dokazovali, že sliby mohou být skutečné.

Byly dny plné slz a strachu. Byly noci, kdy se choulila v koutě postele a odmítala se pohnout.

Ale pak přišly i jiné dny.

Dny, kdy se její ručička natáhla bez váhání.

Dny, kdy se její smích rozléhal po domě.

Dny, kdy její oči zářily nejen radostí, ale i důvěrou.

Dnes, více než rok poté, když ji uložím do postele, obejme mě malými pažemi a zašeptá: — Maminko, vím, že mě nikdy neopustíš.

A já vím, že každá slza, každý bezesný večer a každé zoufalství stálo za to.

Protože dát domov neznamená jen nabídnout střechu a jídlo.

Dát domov znamená vrátit víru.

Dát domov znamená být tichou, neochvějnou jistotou, že tentokrát to bude jiné.

Že tentokrát láska neodejde.