Ten den nebyl ničím výjimečný. Obloha zatažená, podzimní vzduch chladný a vlhký. Ulice města byly tiché. Jen na okraji starého hřbitova šla pomalu mladá žena. Lesja.

Nesla květiny. A s nimi těžkost, kterou si nesla už dlouho.

Byla sirotkem. Vyrůstala bez rodičů, bez opory. A když konečně našla lásku, oporu, domov v jednom člověku – vzal jí ho osud. Její snoubenec zemřel náhle. Nečekaně. Nehoda, řekli. Ale pro Lesju to bylo víc než ztráta. Byla v tom i něco, co nedokázala pojmenovat. Intuice. Tíha. Zmatek.

A teď tam stála, před náhrobkem. Sama. V jejím těle rostl nový život. Jejich dítě.

A právě tam, u kamenného podstavce, si něčeho všimla.

Telefon. Starý, tlačítkový, černý. Položený přímo na zemi.

Nikdo jiný tam nebyl. Žádná cedulka, žádné vysvětlení. Jen on. Ležel tam, jako by čekal.

Lesja ho zvedla. V tu chvíli se rozsvítil displej. Žádné menu. Jen jeden řádek:

„Pro Lesju.“

A pod ním blikající zelené tlačítko: Přijmout.

Bez rozmýšlení stiskla.

A zhroutila se.

Probudila se v tichu
Ležela na zemi, zmatená, promáčená. Hřbitov byl prázdný. Zmizel i telefon.

Co se stalo? Proč omdlela? A proč to všechno působilo, jako by to nebyl sen, ale pečlivě připravený akt? Její tělo si pamatovalo každý detail. Ten telefon byl skutečný. Ta zpráva také. Ale co to znamenalo?

Vzpomínka, která se vrátila
Měsíce před tragédií, kterou ji osud zasáhl, se stalo něco zvláštního. Lesja odcházela z technického učiliště, když vedle ní zastavilo auto.

Z něj se ozval hlas:

— Slečno? Lesjo?

Překvapeně se otočila. Mladý muž v tmavé bundě, neznámý, ale klidný.

— Já vás znám. Pojďte, svezu vás.

Proč nastoupila? Dodnes to nedokázala vysvětlit. Byl v něm zvláštní klid, jakási neviditelná jistota. Jezdili bez cíle, mlčeli, mluvili, ale nikdy o ničem osobním. A večer ji vysadil. Usmál se. A zmizel.

Od té chvíle ho už neviděla.

O pár týdnů později zjistila, že je těhotná. A pak – smrt jejího snoubence.

Telefon se vrací
Tři dny po kolapsu u hrobu našla v poštovní schránce balíček. Malý, bez adresy. Uvnitř byl tentýž telefon. Tentokrát vypnutý.

Na zadní straně však bylo vyryto:
„Vzpomínej, kde to začalo.“

Zapnula ho. Objevil se čas:

14. listopadu, 03:14
    Přesný okamžik smrti jejího snoubence.

A pod tím: GPS souřadnice.

Rozhodla se je následovat.

Místo, které nemělo existovat
Dům na kraji města. Polorozpadlý, zarostlý, zapomenutý. Uvnitř ticho. Ale v podzemní místnosti objevila archiv.

Fotografie. Dokumenty. Mapy.

Vše o ní. O jejím snoubenci. A o muži z auta.

Byl na každé třetí fotografii. V pozadí. Nenápadný. Sledující. Od jejího dětství. Od doby, kdy ani nevěděla, kdo vlastně je.

Byl strážce? Nebo…?

Nikdy nenašla odpověď. Ale mezi papíry ležel dopis. Jedna věta:

„Nejsi sama. Nikdy jsi nebyla.“

Nový život
Lesja odešla. Bez rozloučení. Bez vysvětlení.

Žije pod jiným jménem, v malém městě, kde ji nikdo nezná. Její syn se narodil zdravý. Má modré oči. Stejné jako muž z auta.

Telefon má schovaný v šuplíku. Každou noc, přesně ve 03:14, ho zapíná.

Zatím mlčí.

Ale ona ví, že jednoho dne zazvoní znovu.

A tentokrát bude připravená.