Alena milovala Marka už od mládí. Společně čelili životním těžkostem – chudobě, nejistým pracovním příležitostem, neustálému odkládání snů. Ale nic z toho je nepřipravilo na největší zkoušku: Markovu náhlou nemoc.

Začalo to nenápadně – únava, slabost, nevysvětlitelné bolesti. Diagnóza byla krutá a léčba náročná. Vyžadovala čas, peníze a každodenní péči.

Alena neváhala ani na chvíli.

Pracovala od rána do večera, přijímala každou možnou brigádu. Šetřila na všem. Každou korunu dávala své tchyni, Markově matce, která jí slíbila, že se o svého syna postará, nakoupí mu léky, zajistí odpovídající péči.

Alena věřila.

Věřila, že láska a oběti všechno napraví. Když jí Marek po telefonu odpovídal unaveně a odtažitě, omlouvala si to nemocí.

Ale v hloubi duše cítila neklid.

Jednoho večera, vyčerpaná po náročné směně, se rozhodla: pojede tam bez varování.

Chtěla Marka překvapit, potěšit, obejmout ho.

Koupila mu jeho oblíbené ovoce, nové vitamíny, a za jemného deště se vydala k domu tchyně.

Ještě než stihla zaklepat, zaslechla z domu smích.

Silný, veselý smích. Smích zdravých lidí.

Zamrkala, zmatená, a pak zaklepala.

Dveře otevřela tchyně. Na tváři měla výraz překvapení, které okamžitě vystřídala nevole.

— Co tady děláš? měla jsi být v práci! — štěkla.

Bez odpovědi Alena vstoupila dovnitř.

To, co uviděla, ji paralyzovalo.

Marek seděl u stolu, obklopený přáteli a rodinou, smál se a vesele rozmlouval. Na stole byly rozloženy hory jídla, láhve vína, hrála hudba.

Nebylo tu ani stopy po nemoci.

Alena stála jako přimražená.

Marek ji zahlédl a na okamžik ztuhl. Pak si nasadil nucený úsměv.

— Aleno… ty jsi měla být pryč…

Taška s ovocem jí vypadla z rukou. Ovoce se rozkutálelo po podlaze.

— Co se tady děje? — zašeptala.

Tchyně se jen ušklíbla.

— Je v pořádku. Už dávno. Tak co? Chtěla jsi, aby se uzdravil, tak je uzdravený. Měla bys být ráda.

Alena se nadechla, ale slova jí zamrzla na rtech.

— A ty peníze? Moje výplaty?

Tchyně pokrčila rameny s hranou lhostejností.

— Museli jsme z něčeho žít, ne? Ty jsi je nosila dobrovolně. Nikdo tě nenutil.

Marek mlčel.

Nezvedl oči. Neřekl ani slovo.

A Alena v ten okamžik pochopila.

Měsíce bolesti, práce až do vyčerpání, noci bez spánku — všechno bylo zbytečné. Všechno bylo zneužito. Její láska, důvěra i naděje byly pošlapány.

Bez jediného dalšího slova se otočila a odešla.

Venku lilo jako z konve.

Déšť ji promáčel do morku kostí, ale jí to bylo jedno.

Každá kapka smývala kus minulosti, kterou nechávala za sebou.

Nešla nikam konkrétně.

Ale věděla jistě jedno:

Do těch dveří už nikdy nevkročí.

A už nikdy nikomu nedovolí, aby znovu pošlapal její srdce.