Na hřbitově panovalo těžké, až dusivé ticho. Všude kolem stáli lidé se sklopenými hlavami, v rukou věnce a květiny. Uprostřed, na katafalku, spočívala uzavřená rakev ozdobená smutečními stuhami. Všichni věřili, že uvnitř leží Sasha – třiadvacetiletý mladý muž, který náhle zemřel ve spánku. Zdravý, plný života, prostě jednoho dne nevstal. Lékaři konstatovali zástavu srdce. Pro rodinu to ale byla rána z čistého nebe.

Tatiana, jeho matka, stála těsně u rakve. Obličej bledý, pohled prázdný, ruce bezvládně visely podél těla. Už neplakala – slzy jako by vyschly. V její mysli se vynořovala jediná myšlenka: až bude její syn spuštěn do země, lehne si na jeho hrob. A zůstane tam. Život bez něj pro ni neměl žádný smysl.

— „Paní… je čas,“ oslovil ji pohřebák tiše, s úctou, a lehce se dotkl jejího ramene.

Tatiana se zakymácela. Olga, její snacha, ji rychle zachytila. Objala ji a snažila se ji odvést stranou, ale Tatiana se nehnula. Zůstávala stát, jako by ztrácela vědomí, realitu, sama sebe.

— „Dělejte to! Už to nezdržujte!“ zvolala Olga na hrobníky, když viděla, že Tatiana dál stojí v naprostém otupění.

Muži se chopili provazů, připraveni rakev spustit. Všichni kolem zadržovali dech. Někteří si utírali oči, jiní jen mlčky sledovali scénu.

A pak se ozval hlas.

— „Lidi, koho to vlastně pohřbíváme?“

Zazněl z davu. Všichni se otočili. Chvíli bylo ticho, nechápání, mrazení. A pak to přišlo.

Z rakve se ozval slabý, zastřený, ale naprosto srozumitelný hlas:

— „Mami…“

Ozval se křik. Několik lidí couvlo. Někdo pustil kytici na zem. Tatiana stála jako přikovaná, ale pak jako by jí někdo vdechl život. Rozběhla se k rakvi. Třesoucíma se rukama odklopila víko.

Uvnitř – Sasha. Oči pootevřené, tvář bledá jako stěna. Ale živý. Dýchal. Ticho přerušil sotva slyšitelný šepot:

— „Je mi zima…“

Nastala panika. Někdo zavolal záchranku. Jiní se rozběhli pro pomoc. Lékaři, kteří přijeli během několika minut, byli v šoku. Potvrdili: Sasha žije. Byl sice ve velmi slabém stavu, ale naživu.

Později se zjistilo, že Sasha upadl do stavu známého jako letargický spánek – extrémně vzácná porucha, kdy tělo zpomalí funkce natolik, že se zdá být mrtvé. Srdce bije tak pomalu, že je téměř nezaznamenatelné. Dýchání se téměř zastaví. Lékaři i pohřební služba si byli jisti, že je mrtvý. Ale mýlili se.

Z nemocnice unikla zpráva, média se toho chopila. Skandál otřásl veřejností. Někteří lékaři byli prošetřováni, veřejnost mluvila o zázraku. Jiní o děsivém selhání systému.

Tatiana však řekla pouze:

— „To nebyl zázrak. To byla matka. Matka pozná hlas svého dítěte i z druhého břehu.“

Dnes Sasha žije. Přestěhoval se, studuje medicínu. Každý den volá své matce. A rakev, ve které měl být pohřben, stále stojí v jejich garáži – jako němá připomínka toho, jak snadno se může hranice mezi životem a smrtí rozmazat.