Byla to vesnice, kde čas plynul pomalu. Ráno kohout, v poledne kostelní zvon, večer ticho. Všichni se znali, ale málo kdo si navzájem opravdu viděl do duše.

Anna pracovala celý život jako dojička. Pevné ruce, ošlehaná tvář, pohled, který už dávno zapomněl na slzy. Její dcera Klára byla po nehodě upoutaná na vozík. Otec odešel krátce po tom, co lékaři řekli, že chůze už nebude možná. Anna zůstala. Bez otázek. Bez stížností. Jen s tichem a odpovědností.

Klára byla tichá. Hodně četla. Hodně kreslila. Ráda seděla na lavičce před domem a pozorovala oblohu. Její svět byl malý, ale v jejích očích bylo cosi hlubšího — očekávání, které nikdy nepřestalo.

A pak do vesnice přišel cizinec.

Tichý, hubený, se zarostlou tváří. Měl na sobě šedý kabát, boty, které se rozpadaly, a batoh, který nesl víc minulosti než věcí. Nikdo nevěděl, kdo je. Říkalo se, že byl voják. Jiní tvrdili, že farář. Žil ve staré boudě u lesa a nikomu nevadil. Lidé ho přehlíželi.

Jednoho dne ho někdo viděl sedět u Kláry. Ukazoval jí malou dřevěnou figurku. Klára se usmívala. A to bylo něco, co se dávno nestalo.

Začal chodit častěji. Přinesl pírko, kámen, pohádku. Klára se změnila. Více kreslila. Ptala se. Smála se.

Anna vše sledovala. Z okna. Mlčky. Až do jednoho rána, kdy jí sousedka řekla:

— Viděla jsem je jít ke staré sauně…

Stará sauna stála na kraji vesnice. Rozpadlá, opuštěná. Nikdo tam nechodil. Nebyl důvod. Nebylo světlo.

Anna běžela. Beze slov. Bez dechu. Jen s úzkostí v očích.

Dveře sauny byly pootevřené. Vešla.

A ztuhla.

Uvnitř hořely svíčky. Vzduch byl teplý, voněl po mýdle. Klára ležela přikrytá na lavičce. Její vlasy byly mokré, tvář klidná. U jejích nohou klečel ten muž. Oplachoval jí nohy vodou z lavoru. Pomalu. Opatrně. Se zbožností, která připomínala modlitbu.

Bylo to tiché. Čisté. Lidské.

Anna se nesesypala. Jen se posadila. A poprvé za dlouhá léta — plakala.

Muž zmizel tu noc. Už ho nikdo neviděl.

Za dva dny přišel balík. Na jméno Klára. Uvnitř — nový elektrický vozík. A malá dřevěná hvězda. Na ní bylo napsáno:

„Nejsi zlomená. Jsi světlo.“

Bez podpisu. Bez adresy.

Od té doby Klára znovu maluje. Mluví o tom, že by chtěla zkusit školu. Každé ráno svítí slunce právě na tu dřevěnou hvězdu na jejím parapetu.

A když se někdo Anny zeptá, kdo to byl, řekne jen:

„Možná to byl anděl. Možná jen člověk. Ale udělal víc než všichni ostatní dohromady.“