Nikolaj nikdy netoužil po velkém městě, rušném životě ani společnosti. Už roky žil sám na kraji vesnice obklopené hustými lesy. Každé ráno chodil na procházku kolem lesní pěšiny, kde se někdy daly zahlédnout srnky nebo slyšet vzdálené houkání sovy. Ale jednoho chladného rána našel něco jiného.

V mokré trávě leželo malé zvíře. Třáslo se zimou, bylo špinavé, vyhublé a téměř bezvládné. Měl v očích výraz, který připomínal zoufalství. Nikolaj si myslel, že je to ztracené štěně. Zvedl ho, zabalil do bundy a odnesl domů.

Nazval ho Mlž. Štěně se chovalo klidně, až nezvykle. Neštěkalo, nehryzalo boty, neprojevovalo strach ani hravost. Zůstávalo tiše, jako by zpočátku jen pozorovalo. Jeho oči byly hluboké, skoro lidské.

Ale teprve v následujících měsících začaly podivnosti.

Mlž rostl příliš rychle. Už po pár týdnech měl velikost dospělého psa. Pak začal přerůstat všechna očekávání. V šesti měsících vypadal spíš jako mladý vlk. Jeho pohyby byly tiché, plynulé. Nikdy se nelekal, nikdy neštěkal. Jeho pozornost byla stále zaměřena ven — k lesu.

V noci nespal. Seděl před dveřmi, nehnutě, a zíral do tmy. Někdy vydal nízké, tlumené zavrčení, když se ve větvích pohnul vítr nebo když se z hlubin lesa ozval neznámý zvuk.

Lidé z vesnice se začali ptát.

„Jakou máš rasu psa?“ ptali se. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Někteří se tomu vyhýbali. Jiní si šeptali, že zvíře, které přinesl domů, není obyčejný pes.

Nikolaj se snažil věřit, že jsou to jen pověry. Ale i on si začínal klást otázky. Co vlastně zachránil?

Na výročí dne, kdy Mlže našel, se rozhodl nainstalovat kameru.

Chtěl vědět, co dělá v noci. Co vidí, co slyší, co ho tak táhne do lesa. To, co spatřil na záznamu, si bude pamatovat celý život.

Ve dvě ráno Mlž vyšel z boudy. Vztyčil se na zadní nohy. Ne zcela jako člověk, ale natolik, že to působilo nepřirozeně. Zůstal stát, tiše naslouchal a pak zmizel mezi stromy.

Když se vrátil, nebyl sám. S ním přišli další dva tvorové. Vysocí, svalnatí, chlupatí — a přesto pohybující se s elegancí, která nebyla zvířecí. Kamera zaznamenala, jak se na chvíli zastavili, otočili hlavy ke dveřím, pak zmizeli ve tmě.

Druhý den ráno Nikolaj odešel.

Zabalil pár věcí, nechal klíče na stole a odešel z vesnice. Dům prodal, nikomu nic nevysvětlil. Mlž zůstal.

O týden později se v místním tisku objevila krátká zpráva:

„Obyvatelé hlásí noční aktivity v blízkosti lesa. Lidé popisují neznámá stvoření, větší než vlci, tichá, pohybující se ve skupinách. Policie doporučuje nevycházet po setmění.“

Vesnice od té doby žije v napětí. Dveře se zamykají dřív. Lidé se dívají z oken, ale nikdo si netroufá do lesa.

Někdy si myslíme, že jsme zachránili zvíře. Ale možná to bylo něco, co hledalo cestu zpět. A my jsme ji otevřeli.