Stepan byl ve skvělé náladě. Čerstvě po návratu z «pracovní cesty» zamířil přímo za garáže, kde se jeho staří přátelé pravidelně scházeli. Vzduch byl nasáklý kouřem a starými historkami, které nikdy neměly spatřit světlo světa.

S širokým úsměvem spustil:

— Kluci, to byste nevěřili. Lariska… ta ženská je jako živý plamen. Sedm dní naprostého štěstí. Žádné hádky, žádné výčitky, jen smích, něha a vášeň od rána do večera.

Přátelé naslouchali, fascinovaní a trochu závistiví. Každý z nich uvnitř snil o tom, že by aspoň jednou v životě prožil něco podobného.

— A co tvoje žena? Co když to zjistí? — zeptal se někdo s vážnou tváří.

Stepan se jen usmál a mávl rukou:

— Světlana? Ta je na mě zvyklá. Kam by šla? Nikdo ji přece nechce. Nakonec mě vždycky vezme zpátky.

Výbuch smíchu potvrdil jeho slova. Cítil se nepřemožitelný, jako pán situace.

Po nějaké době se Stepan rozloučil a zamířil domů. Hlava vysoko, s pocitem vítězství v srdci.

Zazvonil na dveře. Otevřely se téměř okamžitě.

Ve dveřích stála Světlana. Klidná. Příliš klidná. Na tváři jí hrál podivný úsměv, z kterého Stepanovi přeběhl mráz po zádech.

— Ahoj, miláčku, — řekl opatrně, snažíce se působit nenuceně.

Světlana beze slova ustoupila stranou. Stepan vešel, zul si boty a vkročil do obýváku — a v tu chvíli strnul.

Na stole stály krabice. Úhledně zabalené. Jeho košile, kalhoty, boty, osobní věci. Každá krabice měla svůj štítek: «K odchodu», «Sbohem», «Navždy».

Pomalu se otočil ke Světlaně. Držela v ruce ovladač. Bez slova stiskla tlačítko.

Obrazovka televize se rozzářila.

A tam, před vlastníma očima, Stepan uviděl sebe.

Jak objímá Larisu na pláži. Jak jí něco šeptá v restauraci. Jak ji v náručí nese přes práh cizího domu.

Všechno bylo zaznamenáno jasně, ostře, nepopiratelně.

Stepan polkl nasucho. Zoufale se pokusil něco říct:

— Není to tak, jak to vypadá…

Světlana se smutně pousmála.

— Máš pravdu, — řekla klidně. — Je to ještě horší.

Za ní si Stepan všiml připravených kufrů. Mezi nimi byl i malý růžový batůžek jejich dcery.

— Světlano, prosím, promluvme si… — zašeptal, ale jeho hlas zněl dutě.

Světlana zavrtěla hlavou.

— Můj právník se ti zítra ozve, — řekla tiše a zmizela v ložnici.

Stepan tam stál, obklopený tím, co zbylo z jeho života.

Venku se spustil déšť. Kapky bubnovaly na okna a stékaly ve stínech, jako by i samotné nebe oplakovalo jeho pád.

Tehdy Stepan pochopil hořkou pravdu:

Existují chyby, které už nikdy nespravíš.

Existují dveře, které když se jednou zavřou, už se nikdy znovu neotevřou.

A někdy není nejhorší trest křik nebo facka — ale ticho těch, kdo ti jednou provždy odešli ze života.