Pro Margaritu začal den jako každý jiný. Ranní ruch, přeplněná tramvaj, několik hodin za pokladnou v obchodě. Zvenčí obyčejný den, ale uvnitř cítila napětí. Dnes měl její manžel Nikolaj narozeniny. A přestože jejich vztah už dávno ztratil lehkost a lásku, doufala, že alespoň tenhle večer proběhne důstojně. Nečekala žádné kouzlo. Jen klid. Normální rodinné posezení.

Asi v půl páté si sundala zástěru, oprášila ji a otočila se na kolegyni:

— Nadjo, dneska půjdu dřív. Můj má narozeniny. Prosím, počítej s tím.

— Jasně, běž. A všechno nejlepší mu vyřiď, — odpověděla Nadja s úsměvem.

Margarita se vydala domů a v hlavě si přehrávala plán: zkontrolovat kuře, připravit saláty, nachystat talíře, doladit stůl. Všechno muselo být perfektní. Večer měl být jednoduchý, jen nejbližší lidé — manžel, jeho matka, pár přátel, jedna její kamarádka.

Netušila, že ten večer jí navždy změní život.

Stará známá kritika
Když dorazila domů, její tchyně Ludmila už byla v kuchyni. Starší žena, zvyklá komentovat vše a každého. Od prvního dne jí dávala najevo, že „její syn by si zasloužil víc“.

— Uklidila jsi vůbec? Takhle vítáš hosty? — spustila Ludmila hned, bez pozdravu.

— Ano, všechno je připravené, — odpověděla Margarita tiše, ale věcně.

Snažila se. Stůl byl prostřený, všechno čisté, jídlo připravené. A pak začali přicházet hosté. Nikolaj dorazil jako poslední. Smál se, pil, podával si ruce. Večírek začal nevinně.

A pak se to stalo.

Ponížení, které viděli všichni
Když Margarita donesla poslední chod, uslyšela hlas své tchyně. Ostrý, nepříjemný, zesilující se.

— Takhle dáváš ubrousky? To je nějaký vtip? To vypadá jak ve školní jídelně!

V místnosti zavládlo ticho. Všichni ztichli. Margarita zrudla, ale zachovala klid.

— Dala jsem si záležet, — řekla klidně.

— Záležet? Ty? To je ostuda! — odsekla Ludmila a bez varování ji udeřila fackou.

Tvář Margarity se otočila, ale ona zůstala stát. Všichni kolem oněměli. Kamarádka. Přátelé. Manžel. Nikdo se nehnul. Nikdo neřekl ani slovo.

Odpověď, kterou nikdo nečekal
Margarita neplakala. Nezačala křičet. Jen se otočila a odešla z místnosti.

Za pár minut se vrátila s krabicí. Otevřela skříň a začala balit věci. Oblečení. Osobní drobnosti. Papíry. Srovnávala je pečlivě, bez jediné slzy.

— Co to děláš? — ozvala se kamarádka.

— Odcházím.

— Kam jako?

Pohlédla na manžela. Poprvé za celý večer se mu podívala přímo do očí.

— Tam, kde mě nikdo neponižuje. Kde mě nikdo neuhodí. Kde můžu být člověk.

Ticho. Nikdo jí nebránil. Nikdo se neomluvil. Ani on. Ani Ludmila. Všichni mlčeli.

Nový začátek
Ten večer odešla. Přespala u kamarádky. Druhý den si našla podnájem. Brzy i nové zaměstnání. Začala znovu. Ne jednoduše, ale svobodně.

Poprvé po letech žila sama za sebe.

Příběh se rozšířil. Někteří ji kritizovali. Jiní obdivovali. Ale jí už na názorech okolí nezáleželo. Nehledala schválení. Hledala klid.

Z facky nový život
Každá žena si zaslouží úctu. Nejen když jsou návštěvy. Nejen když se někdo dívá. Ale každý den. A pokud tě někdo shazuje, zraňuje, nebo dokonce uhodí — ať už fyzicky nebo slovně — máš právo říct dost.

Ta facka nebyla koncem. Byla začátkem.

Margarita toho večera neodešla ze vztahu. Ona se konečně vydala za svým vlastním životem.