Ivan vrazil do pedálů, auto se řítilo ulicemi, které se mu zdály najednou neznámé a hrozivé.
V hlavě měl jedinou otázku: koho musí najít? Kdo je tím klíčem, kdo drží odpovědi, které mohou ještě změnit jeho konec?

Vzpomínky se valily jedna za druhou.
Tváře těch, které podrazil. Těch, které opustil, když potřebovali pomoc. Těch, na které si raději nevzpomínal.

A pak přišel záblesk.

Jméno.

Někdo, na koho se snažil celé roky nemyslet.

Stará zrada
Před deseti lety byl Ivan jiným člověkem.
Mladší, sebevědomější — a mnohem chladnějším.

Tehdy pracoval v malé firmě se svým přítelem Viktorem.
Společně budovali projekt, který měl potenciál změnit jejich životy.

Ale když přišla první velká nabídka, Ivan zradil.

Bez varování podepsal smlouvu s konkurencí, prodal všechny plány — a Viktora nechal s prázdnýma rukama.

Dostal své peníze.
Postavil si svůj život na zradě.

A teď si osud přišel pro svůj účet.

«Viktor…» zašeptal Ivan za volantem, jako by vyslovení jména mohlo něco změnit.

Musel ho najít.

Ale kde?

Závod s časem
Na displeji telefonu zbývalo 42 minut.

Ivan projížděl městem jako šílenec, volal staré známé, prohledával staré kontakty, ptal se všude, kde mohl.

Nikdo nevěděl, kde Viktor je.

A pak mu jedna žena, dávná kolegyně, dala vodítko:

„Viktor má teď malou opravnu na okraji města. Žije skromně. Nechce, aby ho někdo našel.“

Ivan nečekal. Otočil volant a vyrazil.

Cestu mu lemovaly semafory, pomalé automobily, nekonečné kolonky.
Čas plynul a s každou minutou cítil, jak se mu sevřené hrdlo utahuje ještě víc.

Musel to stihnout.

Musel.

Setkání
Když konečně dorazil k malé oprýskané budově s nápisem „AutoServis“, zbývalo 9 minut.

Ivan vystoupil z auta.
Zadýchaný, zpocený, rozechvělý.

Uvnitř, za pultem plným nářadí a špinavých hadrů, seděl Viktor.

Stárnul. Zhubnul. Oči měl unavené, ale pořád hrdé.

Když Ivan vstoupil, Viktor vzhlédl.
A v jeho pohledu nebylo překvapení.
Jako by věděl, že ten den přijde.

Ivan se nadechl, hledal slova. Ale žádná nebyla dost dobrá.

— Promiň, — vydechl nakonec. — Promiň za všechno.

Ticho.

Pak Viktor pomalu přikývl.

— Věděl jsem, že se vrátíš, — řekl tiše. — Všichni se jednou musí vrátit.

Ivan cítil, jak mu vlhkost stoupá do očí.
Čas na telefonu ubíhal posledními vteřinami.

Viktor vstal, přišel k němu a položil mu ruku na rameno.

— Ne každý dostane druhou šanci, — pronesl. — Nezahoď ji.

V tu chvíli telefon v Ivanově kapse přestal blikat.

Čas vypršel.

Ale místo očekávané tmy cítil něco jiného.
Uvolnění.
Klid.

Nový začátek
Když Ivan vyšel na ulici, svět vypadal jinak.

Byl stejný. A přece — nebyl.

Tíha, kterou nesl tolik let, zmizela.

V dálce za rohem zahlédl dívku.
Ta samá dívka.

Usmála se na něj a pak pomalu zmizela mezi stíny.

Ivan věděl, že to není konec jeho cesty.

Ale tentokrát půjde dál s vědomím, že udělal první krok správným směrem.