Svatba Lucie a Davida měla být tím nejkrásnějším dnem jejich života. Všechno bylo pečlivě naplánováno: elegantní sál v historické vile, květinová výzdoba v pastelových tónech, živá hudba a moderní svatební tradice, včetně jedné netradiční — společné malování na plátno jako symbol jejich prvního společného díla. Ale právě v tomhle momentu se stalo něco, co celý obřad obrátilo naruby.

Zpočátku vše probíhalo jako z pohádky. Nevěsta kráčela k oltáři v dlouhých, splývavých šatech, lehkých jako vánek, s jemným závojem, který sahal až na zem. Vypadala jako víla. Ženich stál po jejím boku, ruce se mu mírně třásly, ale oči mu zářily.

Po výměně prstenů, slibu a polibku přišel ten slavnostní moment — malování. Oba si vzali štětce, postavili se k bílému plátnu a ponořili štětce do barvy. Hosté sledovali se zatajeným dechem, kamery běžely, světla osvítila plátno. A právě tehdy se to stalo.

Nečekaný pohyb, který změnil celý den
Lucie se lehce předklonila, aby štětcem udělala první tah. A v tu chvíli si několik hostů z předních řad všimlo podivného pohybu pod jejími šaty. Nešlo o vítr. Šaty se na břiše zřetelně nadzvedly — jako by se pod nimi něco pohnulo zevnitř.

David se okamžitě otočil, zaznamenal ten pohyb i výraz v očích své ženy. Úsměv mu z tváře zmizel, ztuhl a zbledl. Hosté ztichli. Všichni hleděli na nevěstu, která právě položila ruku na své břicho — jemně, chránivě, podvědomě.

Lucie se vzpřímila, snažila se zachovat klid, ale bylo pozdě. Tajemství, které mělo zůstat skryto ještě pár týdnů, bylo venku.

Tajemství, které se mělo oznámit později
Lucie byla těhotná.

Věděla to jen ona a David. Těšili se, ale rozhodli se oznámit to rodině až později, až bude správný čas. Jenže jejich nenarozené dítě mělo jiný plán — a ten zahrnoval první veřejné kopnutí přímo během svatebního obřadu.

Chvíli bylo ticho. A pak, než se stihl někdo nadechnout, David sáhl po mikrofonu.

— Dámy a pánové, vypadá to, že dnešní obraz nebude jen o našem manželství. Ale o novém životě, který s námi právě začíná.

Bouřlivá reakce hostů
Ticho se proměnilo v bouřlivý potlesk, smích, slzy. Lucie se rozesmála a pak rozplakala. Prarodiče vytahovali kapesníčky, přátelé je objímali. Babička dokonce vykřikla: „To je nejkrásnější oznámení, co jsem kdy zažila!“

Malování už nikdo nedokončil. Ale plátno zůstalo, se dvěma prvními tahy štětce a příběhem, který v tu chvíli vznikl.

A co bylo dál?
O několik měsíců později se narodila malá Eliška. A ten obraz — nedokončený, ale plný emocí — visí dnes nad její postýlkou. Ne jako umělecké dílo, ale jako památka na chvíli, kdy se rozhodla světu říct: Tady jsem.