Pavel měl všechno, co si moderní muž může přát. Úspěšnou stavební firmu, tým, který šlapal jako hodinky, peníze, uznání. Ten den byl vlastně jako každý jiný: dopoledne jednání s partnery, odpoledne kontrola nové stavby, večer rychlá porada s účetní. Firma rostla. Čísla seděla. Ale něco v něm nehrálo.

V posledních týdnech se jeho žena Alena začala chovat jinak. Byla tišší. Zavřenější. Často mizela sama na chatu, prý potřebuje klid. Její telefon pípání ztišil, oči mu čím dál častěji uhýbaly. A když mluvila, jako by nebyla přítomná.

Pavel si nic nahlas nepřiznal. Ale toho večera, bez ohlášení, nasedl do auta a vyrazil na chatu.

Cesta do neznáma
Bylo už po osmé večer. Slunce se klonilo k západu, krajina tonula v zlatavém šeru. Když dorazil, auto stálo u vjezdu. Světla uvnitř svítila. Před domem bylo ticho, až příliš dokonalé.

Pak uslyšel hlasy.

Ženský. Její.

A mužský. Hlubší. Cizí.

Srdce se mu sevřelo. Zmocnila se ho panika. Ale neotálel. Otevřel dveře.

To nebyl milenec
V obýváku stála Alena. V mikině, rozcuchaná, s notebookem v ruce. Naproti ní muž ve středním věku, s kamerou na stativu, diktafonem a stohy papírů. Vzduch byl nabitý.

Alena se otočila, překvapená. Muž se zarazil.

„Pavle?“ vykřikla.

„Co se tu děje?“ zeptal se Pavel chraplavě.

Muž k němu klidně přistoupil.

„Jsem Marek, dokumentarista. Tvoříme projekt o zapomenutých vesnicích v Čechách. Vaše žena mi pomáhá sbírat příběhy pamětníků. Dneska jsme měli hodně emotivní rozhovor — to jste asi slyšel.“

Pavel nechápal. Otočil se na Alenu.

Ta jen tiše řekla:

„Nechtěla jsem ti lhát. Jen jsem… nevěděla, jak ti to říct. Potřebovala jsem dělat něco, co má smysl. Ne pro firmu. Pro mě. Sama pro sebe.“

Pravda, která bolela víc než lež
Cestou zpět bylo ticho. Ale ne to nepříjemné, dusivé. Spíš hluboké, plné nových otázek.

Pavel neodhalil nevěru. Odhalil něco jiného — že svou ženu vlastně přestal opravdu znát.

Díval se na ni jako na součást své mozaiky. Jako na někoho, kdo prostě je. A zapomněl, že i ona potřebuje cítit smysl, být slyšená, mít vlastní prostor.

Neodešla od něj. Odešla k sobě.
Alena neutíkala před ním. Jen už nechtěla být jen „jeho žena“. Chtěla být zase sama sebou. A k tomu jí nestačil dům, ani manželství, ani pohodlí. Potřebovala něco víc.

A on si to nikdy nevšiml.

Ne proto, že by byl špatný. Ale protože měl pocit, že když něco funguje, není třeba na to sahat.

Jenže lidé nejsou projekty.