Lena byla vždy vzorná dívka. Ve škole měla výborné známky, doma pomáhala, snila o tom, že jednou bude architektkou. Ráda kreslila domy, ulice, plánovala města. Její život měl jasný směr.

Vše se změnilo ve chvíli, kdy potkala Dima.

Byl z vedlejší třídy – charismatický, pohledný, sebevědomý. Jeho slova jí dávala pocit, že je výjimečná. Trávili spolu hodiny, plánovali společný život, univerzitu, budoucnost. Lena věřila, že jejich láska přežije všechno.

Ale po maturitním večírku přišel šok.

Zlomový okamžik
Dva týdny po oslavě si Lena udělala těhotenský test. Dvě čárky. Bylo jí teprve 17.

Když to řekla Dimovi, tvářil se nejistě. Pak slíbil, že to „nějak vyřeší“. O dva dny později zmizel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Dozvěděla se, že odjel s rodiči do zahraničí a tam nastoupil na univerzitu.

Zrada z nejbolestivějších: vlastní rodina
Když Lena oznámila zprávu rodičům, její svět se rozpadl. Otec zuřil: „Zničila jsi naši pověst!“ Matka jen mlčky plakala.

Po pár dnech jí dali ultimátum:

— Buď půjdeš na potrat, nebo odejdeš.

Lena si zvolila dítě.

A tak jednoho chladného rána odešla z domu s malým kufrem. Sama. Bez jistoty. Bez budoucnosti.

Začátek od nuly
Naštěstí se jí ujala starší paní ze sousedství, která ji na pár týdnů ubytovala. Poté Lena našla útočiště v centru pro mladé matky.

Zde se jí narodil syn – Arťom. Jeho malá dlaň, sevřená kolem jejího prstu, jí dala novou sílu.

Pracovala jako pomocnice v jeslích, po večerech studovala. Spala jen pár hodin denně, ale nevzdávala se. Krok za krokem si budovala nový život.

Vlastní domov
V pětadvaceti se jí podařilo získat malý byt. Navrhla si ho sama – skromný, ale světlý a plný tepla. Všude bylo vidět stopy její práce i lásky k synovi.

Arťom mezitím rostl v zvídavého a nadaného chlapce. Ve škole vynikal, miloval matematiku, šachy a snil o tom, že bude stavět mosty.

Lena pracovala jako architektka na volné noze. Měla několik klientů, pracovala z domova, byla spolehlivá, tichá, přesná.

Neočekávaný návrat
Jednoho podzimního večera zazvonil zvonek. Lena se podívala na monitor.

Její rodiče. Starší. Očividně nervózní.

— Můžeme dovnitř? — zeptala se matka s rozechvělým hlasem.

Lena ztuhla. Neodpovídala. Vedle ní stál Arťom, dnes už teenager.

— Mami… to jsou děda a babička?

Po chvíli stiskla tlačítko a otevřela.

Ticho, které říkalo všechno
Rodiče vstoupili do čistého, útulného bytu. Na stole byl čaj, vůně koláče, na zdech kresby, návrhy, diplomy. Arťom je s úsměvem přivítal a mluvil o škole, o tom, co ho baví.

Matka brečela. Otec se nezmohl na slovo.

— Nemohli jsme najít odvahu dřív, — zašeptala matka. — Ale nikdy jsme na tebe nepřestali myslet.

Lena mlčela. Nezlobila se. Už dávno ne. Věděla, že si všechno vybojovala sama – a právě to jí dávalo klid.

Druhá šance
Od té chvíle začali chodit častěji. Nejdřív opatrně, nejistě. Pak častěji. Přinášeli dárky, brali Arťoma do parku, pomáhali s úkoly. Lena jim otevřela dveře. Ne proto, že zapomněla, ale protože odpustila.

Odpustila kvůli sobě.